To jitro! teplou vůní z lesa hřálo, rosnými démanty a zlatem plálo a znělo harmonií záře barev, snů, jež k nebi stoupala se zpěvem skřivanů.
Na lavičku, jež lesa na pokraji do houštin lískových se skrytě tají, usedla Eva... Klid!... Jen bzukot včely se ozval tu a cvrčka cvrlíkání...
Ve struny duše, jež se rozechvěly, vzpomínky víla sáhla hebkou dlaní, z nich jako mládí mizícího ozvěna se rozvučela píseň lásky tlumená...
Před pěti roky doktor Hlavsa v zámku dlel, mladého Karla společník a učitel; přátelství Evy hnedle sobě dobyl: bylť krásný muž, jenž každý salon zdobil,
v čas rázný byl i snivý jako dívčí sen, Napoleonu tváří svojí podoben z těch dob, kdy ještě v slávě nestučněl; ctil umění a jemné mravy měl,
byl muže světa dokonalým vzorem, a hraběnka jej zbožňovala skorem. Teď vzpomínala Eva na ty chvíle tam v knihovně, kde v rozhovoru prostém
se sblížily jich duše ušlechtilé a spjaly se přátelství zlatým mostem. On vdechl její duši lásky cit pro českou řeč a chudý, selský lid,
jí vylíčil ten smutný české slávy západ i nesmělé zas procitnutí z hrobu, a Eva s čistým srdcem počala vše chápat zříc bez předsudku v novou naši dobu;
on v šero mladé duše sluncem svítil, a jeho zrak se žárem hněvu vznítil, když vzpoměl naší šlechty odrodilé, snah zpátečnických v řády dávno shnilé;
i poukázal rád na země jiné, kde šlechta půdu rodnou s vášní miluje své otvírajíc síně pohostinné všem umělcům, o jejichž práci horuje...
V zámecké knihovně, tam v koutku skrytém, ve spoustě traktátův a starých práva knih, kde knižní hmyz se mihal v běhu hbitém, kdys našel Hlavsa svitek listů zažloutlých.
Ty listy Hlavsa k sobě vzal, nad nimi snil v své jizbě večer při čaji za teskných chvil, kdy vítr podzimní do oken vál, déšť bil, až konečně těch črtův obsah rozluštil!
V Rudolfa věku listy byly psány Eviným předkem z dálné ciziny, co pozdravy z cest byly posílány do vlasti české v kroužek rodiny;
pán z Vranova své popsal příhody, jak putoval přes Vlachy v zemi svatou, vylíčil cizí mravy, národy, svých drahých vzpomínaje s duší vzňatou.
Když Hlavsa Evě poprve ty listy čet, tu nadšením a radostí se chvěl mu ret; do dávných dob zalétla Eva tichým snem, jsouc hnuta mocně listův evangeliem,
zalétla duší v ony časy dávné, kdy naším královstvím dech jihu teple vál, kdy v Praze, uměním a vědou slavné, věk zlatý stvořil Rudolf druhý, český král.
A Hlavsa vyprávěl, pán z Vranova jak žil, na dvoře Rudolfa jak ctěn a vážen byl, muž učený, pln lásky k Čechům vroucí, jenž v paměti žít bude nehynoucí.
Do duše Evy padlo slov těch sémě a v lásku k vlasti vyklíčilo jemně; ta něžná květina rozvila lupeny, a v srdce vpustila své hebké kořeny;
tak Eva v celé bytosti se obrodila, v kulturu naši vnořila se srdcem vřelým, čtla české básníky a roztouženě snila kdys české šlechtičny se státi vzorem skvělým...
Byl Hlavsa povolán, by Karla ved po slibné cestě práv a státních věd, by hrabě mladý, jak už chvalným zvykem, ku blahu lidstva stal se politikem,
svobody bludičkou jenž lidstvo těší a sociální problem vzletně řeší. Leč mladý pán, pln rozmarův a svévole, měl nechuť ke knihám... Rád vyjel do pole,
a víc než o ústavu, o zákony – o hezké dívky staral se a hony, nezvyklý kázni, divoch nezkrocený, jenž miluje své psy a koně, ženy;
byl srdce dobrého, však příliš rozmazlen svou matinkou a všemi učiteli, již hýčkali se s ním a lichotili jen, tož z radosti, že tučné místo měli.
Že činnosť Hlavsy nenašla prsť úrodnou v Karlově duši, čtenářové uhodnou. Tož v Evě našel Hlavsa žačku vřelou, ta oddala se jemu s duší celou;
jak byl by otcem jí, tak jeho ctila, myšlénky jeho, tužby pochopila, ke slovům jeho lpěla zbožně, ve snění o lásce klíčící nemajíc tušení.
Ve staré jizbě, kde síť pavouk spřádá do šerých koutů zasmušilých stěn, kde pochmurně zří předků vážných řada, kde jenom minulosti vane sen,
tam jednou v jeseni – byl truchlý den, se stromů listí vítr v parku střásal – tam v onen den jí Hlavsa vážně hlásal jejího rodu historii slavnou,
jí líčil vzletně dobu květu dávnou, i časy úpadku a poněmčení. Ach, jak mu naslouchala v rozechvění! O každém slově Hlavsy vděčně snila,
i láskou k rodu, zemi její cit se vzňal, své poslání a význam pochopila, jí v duši prosvit’ velký, čistý ideal. Tak asi po dvou letech této idylly,
kdy mysli jich se v něžný soulad spojily, děl Hlavsa k Evě: „Komteso, teď přišel den, kdy vstoupím v život zpět, zde snil jsem krásný sen, a z paměti mé nikdy nevymizí
vzpomínka na vás, vaše srdce ryzí... leč, musím pryč!... Vy jistě netušíte, že v srdci mém jak zakotvena tkvíte, mně život z duše nevyrve váš obraz sladký,
ať vpluje kamkoli člun mého žití vratký. S úkolem žití svého bych se tady minul, a proto jdu, ač těžké pro mne loučení; jdu zápasit, bych zvítězil neb zhynul;
můj život jest jen v proudů nových víření, v zápasu myšlének, v názorů kypění; jdu pérem bojovat za volnosť lidu, za řeč a právo, za ta stará hesla,
jež k vítězství se posud nepovznesla, – a v boje rozruchu já dojdu klidu a smíření... Vy též svou cestou jděte, jež vám souzena,
a buďte vždy tak obětava, nadšena, jak nyní jste, a vstupte s hrdým čelem jen ve svůj svět a buďte hlasatelem všech našich myšlének v té společnosti
své. – Vlasti své tak prospějete dosti!“... Pak vzešel nocí řad, kdy Eva bděla na loži svém a horečkou se chvěla, a přišly dny, kdy v šerém lesa ústraní
kdes sedala svou hlavu kladouc do dlaní. Ó, dumné sny, kdy s retů její zmizel smích, a v zraku hořel temně žár slz palčivých... A jednou z jitra odjel Hlavsa k stanici
ve staré ekipáži, po té silnici, jež vine se jak šedý had v luk směsi. Jel Karel s ním, však neměl k řeči síly, když zřel, jak Hlavsa nazpět každou chvíli
hled vysílal, než zámek zmizel v lesy.
Cookies on Poetry Cove