Dech června zlatý chvěje se v tom v údolu, jímž silnice se vine s řadou topolů: po jedné straně pryskyřnaté lesy se táhnou daleko až v šero modravé,
na svahu mírném, ve šťavnaté směsi, zřít lány obilí, luk pruhy žlutavé. A prostřed doliny – v trav hebkém klínu – při pěnivém a skotačivém potoku,
se bělá zámeček ve stromu stínu jak idylla ve graciesním rokoku. Před zámku průčelím dlí na terrase dvě dívky teď. – Ta jedna, v temné vlasy
květ růže čajové jež zatknula si, má oči velké, hluboké a snivé, i připomíná ve své cudné kráse obrazy mistra Maxe zádumčivé;
ta druhá, plna veselosti živé, jak vlasťovička z jara štěbetá, jí chvilka mlčení hned zdá se dlouhou, zrak její srší jen tou žhavou touhou
„pít z číše žití“ – jak dí poeta; o dálných lázních blouzní nedočkavě, jí Ostende a moře šumí v hlavě, na pestrý život tam se těší jako dítě
a tajně chystá již své koketnosti sítě, jež rozhodí v tom hlučném světa víru, k závisti sokyň, v davu kavalírů. Tak čilá Irma. Ale vážná Eva praví:
„Mě život zde, v zámečku našem také baví, já ráda s knihou v ruce vyjdu k lesu, tam sednu na lavičku v květném vřesu, a ráda zřím sem do našeho kraje,
jak obilí se v poli vlní, zraje, mně dostačí ta naše česká příroda, ten zvonku modrý květ, ta bílá jahoda. A ještě blíž by přilnul k hroudě té můj cit,
kdyby zde hospodařil správce náš – ne Žid... ne pachtýř Žid, jenž z nás se obohatí... Což nevidíš, jak statek se nám tratí?...“ Ji Irma přerušila smíchem zvonivým:
„Ach, prosím tě – mně ušetři teď, strachem svým ty vidíš všechno černě; shoď těch strastí tíž, sic na konec mi celou radosť pokazíš! Nu, chceš-li, zůstaň si v tom našem hnízdě sama, –
leč já chci žít – do mořských lázní jedu s mama...“ V tom na terrase matčin hlas se ozval vlídně: „Slyšíte? – Od Karlouše přišlo psaní z Vídně,“ a rukou třesoucí a v láskyplném chvatu
vyňala paní dopis z kapsy černých šatů, jej znovu přelétla svým zrakem nadšeně, jak dítě své by zřela v každé písmeně. „Když peněz potřebí, tu, šelma, umí psát!“
zas paní stará děla: „nechť si! ať jen užívá! Je u dragonů poručíkem a je mlád, rád sobě popije a s druhy zazpívá; však nemám strachu; zmoudří také časem
a krev mu schladne s prvým šedým vlasem. Já mladou dovedla být též... Co zlatých chvil v mé duši dosud teplem jara hřeje! Já rozpustilá byla též... v krvi mých žil,
ó, krůpěj krve pařížské se chvěje! Tož Karel, Irma povahu svou dědí po mně, leč Eva po otci je trochu zádumčivá, – ach, záhy zemřel nám – zábav se straní skromně,
spíš k hospodářství dohlédne a k prácem v domě, má citu přebytek a ráda čte i zpívá.“ Po chvilce hraběnka směr jiný řeči dala, na ten a onen neduh zas si stěžovala
a povzdychla: „Já bych tu zašla v nudě, hoři, tak žiju sama, zábavy tu není, a mému tělu třeba osvěžení... Ó, děti, nevíte, jak toužím k moři – k moři!“
Tu Irmě úsměv slasti zachvěl krásným rtem, jak děcko, když zří hračku, zatleskala v dlaně; jen Eva smutných očí vlhkým pohledem do lánů polí dívala se zadumaně.
Cookies on Poetry Cove