V prahorní křišťál dívky štíhlých vnad
tvá ruka dlátem jemným zbožně ryje,
v něj vdechne kraj i řeku, český hrad,
bohyně Jara, Léta, Poesie...
Jak byl bych šťasten ve své touze hrdé,
kdybych tak jednu ze svých tvůrčích chvil
vrýt mohl do křišťálu desky tvrdé
neb v pohár, z něhož příští Čas by pil!