Nad lesy hnědé, žluté polí lány
se týčí Trosky posupně a Valdštejn sní –
zde v srpna žáru roje much jsou pány
a studentíci putují sem nadšení.
Kol ruin těch jsou bájí struny stkány,
jež pláčem harfy zborcené tu lkavě zní,
když vstoupíš do nádvoří stínem brány,
kam rytířové vjížděli kdys železní.
Žen, starců ve vsích je ti nějak líto,
jak otroctví by bylo v čelech vryto –
leč v statek vejdeš-li, kde střecha došková,
tož v jizbě Husa s biblí můžeš zříti
a kresba Alšova tvé zraky vznítí,
jíž z mrtvých vzkříšen je náš Žižka z Trocnova.