Jak útes vzdoru Monte Baldo skví se v sněhu...
dnes vlny jezera jsou pod ním sčeřeny,
šum jejich nervósní se chvěje ke skal břehu
a v hloubi modravé tam tančí Sireny.
Na hřbetech ořů vzepjatých teď zřím je v běhu,
ty ženy jezerní, jež hledí zdiveny
v mých očí severních tak ostýchavou něhu
a dál mne lákají přes kluzké kameny.
Tu v hrdém dumání jsem vznesl svoji hlavu,
se znělkou v duši své jsem kráčel ku přístavu
při hymnu jezera a divém reji vil...
Mně krásným, olympským se jevil sonet příští...
V tom stanu před domem, kde v hráz se vlny tříští,
čtu nápis: jeden den zde Goethe psal a žil...