Ty vonné, tiché moje ústraní!
Jak miluju ten skrytý, vlídný kout,
kde těžkou hlavu kladu do dlaní,
z níž chystají se sny mé vylétnout,
kde čekám v blahu sladké závrati,
až slunce paprslek je pozlatí.
A divné blaho ještě nepoznané
zde rosou se starých lip na mne kane...
Ta duše tajná ze snů zlaté příze
se dívá do srdce mi velkým okem,
přede mnou vstává z listů v mojí knize,
jak bílý květ mých citů plyne tokem.
Ta duše tajemná, co v divném snění
jak silné víno budí rozechvění,
jde stromů listovím jak píseň snivá,
ta duše tajemná – dech neznámý –
jde srdcem mým jak šumot lipami,
jak hvězdy třpyt, když nad zemí se stmívá...
A chvíle oné, v němé ústraní
kdy volným krokem vešla moje noha, –
ve hlavě plné snů já v dumání
jsem objal to, co nosí název boha.