Ve zdobném krámku za mramorným stolem
dlí nad románem často, tiše jata v snech,
jež nevzbouří rej žití hřmící kolem,
ryk kočárův a hemžících se chodců spěch.
Tam jemné dechy teplou síní vlají,
jak by se zvířil vonných křídel hebký pel:
Ve skříních všech se voňavky jen tají,
prach pudrů všeliký a druhy líčidel.
Vše ve směs podivnou kol spolu splývá,
jak by tam skonával sbor květův uvadlý;
ta vůně je jak víno omamivá,
že v náruč snění vábnou upadá duch mdlý...
Sní dívka o nádheře budoarů,
kde šumí hedváb a zní hovor, pocel, smích,
sní o bohatství, mladé lásky žáru, –
co všechno zná jen, čte z románů milostných.
Ba, sama sebe zří ve světel moři,
zří sebe hrdou kněžnou v síni nádherné,
na hrdle, ve vlasech jí šperky hoří,
a srdcem proudí blaho lásky nezměrné.
O štěstí, kráse sní – a zapomíná,
krom bídy, trudu že jí život nedal nic,
že pouto nuzoty ji drsně spíná
a tvář jí děsně hyzdí důlky neštovic.