Strom Lidstva, ohromný a rozložitý,
je svými kořeny v hloub věků vrytý,
a jeho odnože nad světa díly
se k nebi hrdě pnou neb k zemi chýlí.
Vždy haluz některá mu kvete jarem,
vždy větev jiná zas mu hyne zmarem,
on stále život i smrt v sobě nese
a květ i plody zralé v propast třese,
vždy hymnem života zní jako lýra,
co zatím větev některá mu zmírá...