V horečně bolném snění
kdy tisknu hlavu v podušku,
zřím v tužeb divném chvění
svou matku – dobrou starušku.
V tom čepečku a šatu,
jejž dali jsme jí do hrobu,
vždy přijde v tichém chvatu,
svou živou vezme podobu.
A zdá se mi, můj Bože,
jí v oku bol se rozhostí,
u mého stane lože
tak plna dumných starostí.
Blíž ke mně hned se sklání,
znak lásky věčné na líci,
chce dáti požehnání –
leč slova nemůž vyříci.
A ráda by dát chtěla
mně odkaz posledních svých rad,
žár zlíbat s mého čela...
leč nemůž... musí zas jít spat...