Ta ves tak ticha jako v době moru
ve věčném vláknu jednotvárných dnů –
jen když v ni tulák zbloudí, v svorném sboru
ho vítá hlučná smečka hafanů.
Jsou kolem černé lesy neobsáhlé
a v údolí zas Iuka zelená,
na kraji obzoru pak v řadě táhlé
se pnou Alp hrdých lesklá temena.
A v letní večer v zvonků jemném znění
jdou pestrá stáda řvouce ke vsi blíž –
když na západě v žhavém osvětlení
jak ledné zámky plane sněhu říš...
Tu novin zprávy ze světského ruchu,
zvěsť válek, činů, které páše vrah,
tak zřídka, pozdě dojdou k lidí sluchu,
v nichž rozčilení nevznítí ni strach.
Vždyť budou-li kdy v říši děla hřmíti,
sem nedozní ryk velké armády,
ti lidé klidně jak dřív budou žíti,
jak dřív tu budou zlaté západy.
U krbu jenom oči pláčem rudé
pohřeší hocha v chýži domova,
jenž nevrátí se více v kraje chudé
kdes ze smrtného deště olova...
Ves ticha bude vždy jak v době moru
dny, týdny, roky – věčné vlákno dnů,
a když v ni tulák zbloudí, v hlučném sboru
se ozve svorná smečka hafanů.