Žár na vše leh – i Vltava spí líná...
list nehne se, jen snopy voní v poli,
jak skla by v řece plála, oči bolí,
dech trav tě zpil jak silná číše vína.
Čteš na břehu – však autor spadá s klína
zde v trávě, pod duby a pod topoly...
Sám nevíš, kam se díváš do okolí,
a srdce tvé teď na nic nevzpomíná.
A je ti div, že v světě cos se děje,
že vichřice jak listím lidstvem věje,
v té lázni srpnové tvůj usnul tiše duch –
nic nemyslí, nic z žití nepochopí,
kams z života se ztrácí beze stopy,
jak v dálky modravé když splývá záře pruh.