Když mraky rozkvetou a pod červánků nachem
se západ lesem orchidejí zrumění,
mé srdce churavé se chvěje strachem
jak polekaný pták v své kleci vězení.
Jak trópický ten pták, jenž hoří zlatým prachem,
a každým mžikem duhově se promění,
když v chladném přístavu se třese v děsu plachém,
o dráty žaláře se drásá v rozchvění.
Kol kleci okruhem dav čumí v tupém smíchu,
vtip nečistý tu v dlaní tlesku bouřně zní...
a pták se choulí jen, sní o pralesa tichu
a okem zmoudřelým, jak každý tvor, jenž zmírá,
ve třesu horečky v dál Oceánu zírá,
jak odjíždí v kraj palem koráb poslední...