Za chladných večerů, vždy při klekání,
rád vídám jít za stádem, vlhkou strání
pasačky malé skotačivý zjev,
tu lesní vílu leskle hnědých skrání,
jíž splývá s retů horských písní zpěv.
Vesnice tichá pro ni celým světem,
– vždyť neslyšela nikdy hluku měst –
víc nežli s lidmi mluví s ptákem, květem,
dny žití tak jí plynou klidným letem
a duše jako leknín čista jest.
Vždy v onen čas, kdy v dáli za horami
síť městských ulic vzplane svítilnami
a tmavým večerem zní vír a řev,
zní jako modlitba zde pod hvězdami
v zákoutí horském prosté dívky zpěv...