Ó, vím to, vím! to bude v síni dusné
při lampy blikotu, jenž nerozplaší stíny,
kdy v chropotu duch mdlého těla usne
na loži spoceném, v parfumu mediciny.
A přece sním, – že přijde ona chvíle
na břehu azurném kdys v podvečerním chladu,
kdy nebe je tak perleťově bílé
a moře opálově zlaté při západu.
A mezitím co pod balkonem, na nábřeží,
v pařížských robách dámy vyjdou na vzduch svěží,
já chtěl bych z fauteuilu se ještě v moře dívat,
pak lehce klesnout hlavou na květiny,
svou duši vdechnout v modravé vod stíny
a v dálný horizont tak tiše, tiše splývat...