Ó, kritika, jež má tak ostré zuby,
jest pes, jenž hlídá cestu k Parnasu,
nezvítězí-li její štěkot hrubý,
tož poetovi skočí do vlasů.
Ta kritika, ta slízá veršů rosu,
a do lýtka pak kousne trhavě;
též po mně chňapla, spolkla sonet – vosu –
ten do tlamy ji bodl krvavě.
Leč kritika nezhyne nikdy hlady
a jako jezuit vždy ví si rady:
„Že prý v mém verši není vtipu šíp.“
Též redaktoru šeptá cosi rtoma:
„By sonety mé zavřel hezky doma,
že bude – pro mne mnohem líp!“