Ó samotáři bledý, zachmuřený,
stesk po náruči tajůplné ženy
ti kalně zírá z očí rudě mdlých;
kol v žití lásky hravá píseň zvoní,
proud polibků se sladce s retů roní,
a ty smíš líbati jen rty žen prodajných.
Zpěv druhů tvých při víně slávy, štěstí
v tvou hořkou duši výsměšnou je zvěstí
jak blaha cizího vždy ozvěna...
Ty cítíš, jak jsi stráž tu osamělá,
pot únavy ti splývá mdlobou s čela,
jdeš větrem, bouří – klesají ti kolena.
Tak někdy chodce v horách za vichřice
déšť krůpějí šlehává ostře v líce:
a chodec hledí v dálku kamsi níž,
kde v zlatě paprsků se pole vlní,
vzduch modrý leskem div zrak neoslní,
a nad vším rozlévá se požehnání číš.