Za parných dnů v tom dusnu školní síně,
pod nudným professorem, při řečtině,
blíž okna bledý snílek dumá rád,
svým duchem bloudí kdesi ve vidině,
kde fantasii pouští volný spád.
A v myšlének svých skotačivém roji
již těší se na dětskou družku svoji,
na diblíka, jenž velké oči má,
s níž hraje, honívá se po pokoji
a v skrytu líbá ji a objímá.
Muž s kathedry přednáší o Heleně,
o Parisu a bojích k vůli ženě
– slov odměřených jednotvárný spád –
a slovu „láska“ v mluvě přeučeně
obratem řečnickým se vyhne rád.