Sni denně nad Prahou v své jasné dílně!...
tvé české krajiny nechť mluví sdílně
k těm duším přátelským, jež s krajem splývají,
když v žáru poledne se v pole dívají,
jež s ptáky hovoří i s šumem lesů,
jež víly dosud zří na stráních vřesu,
jež s krajem jedno jsou, jím cele dýší
a z knihy přírody své verše píší!
Sni denně nad Prahou!... nechť vichr letí
kol oken dílny tvé ve mračen spleti,
Vít, harfa góthická, když zní jak v modlení
a bouře nad Prahou se žene v běsnění –
ty slunné kraje tvoř, kde chléb náš voní,
kde oráč brázdou jde za párem koní,
kde pastýř s stádem svým se ke vsi blíží,
když v lesy modravé se mlha níží...
Sni denně nad Prahou!... v tvé české kraje
si zajdu v podvečer s pocitem otroka,
jenž řetěz odhodil... při číšce čaje
v tvé zajdu Polabí, v kraj, kde to zraje,
luk, lesů parfumy ssát budu zhluboka,
van jarních větérků, jenž v břízách hraje...
A před Hradčany v sled – tak jako vždycky –
se v dumách zastavím, tak romanticky...
chór dějů velikých pak hlavou táhne
a touhou po slávě to v duši prahne!