Znáš ho? Je malý, drobný človíček,
je král, má žezlo plné rolniček,
je duch, jenž tajemné má všude spády
a pírkem lehtá lidstvo kolem brady,
kol úst a prchá na svých perutích...
Král Smích!
Je všudybylem v chatě, paláci,
on celým sálem někdy burácí
a jeho kouzlu nikdo neodolá,
vždy přijde sám a mrzout marně volá,
by k němu slétl na svých perutích
král Smích.
On lehce šimrá ve snu starouška,
cos hezké dívce šeptá do ouška,
ba často kaplanovi při kázání
a mnichu, jenž se nad brevířem sklání,
v úst koutky sedl a se mih’
král Smích.
Můj kantor zrakem plným nevole
vždy krutě stíhával jej ve škole...
Co trestů vždy jsem, duše mladá, zkusil,
když v jeho poutech jsem se smáti musil,
když ke mně slétl na svých perutích
král Smích.
Nechť věčně živ! Jsem vděčen velice,
že vysmívám se přátel kritice,
a komu kouzlem svým je neznámý,
ať sešlehá ho svými dutkami,
ať slétne k němu na svých perutích
král Smích!