V své duše přítmí jako v zpovědnici
já klekám na večer, jsa soudcem sám,
svědomí svého rozžíhám tu svíci
a sobě samému se zpovídám.
Můj život, v kruhu sobců příliš snivý,
jak film se roztáčí, kontrastů pln,
žen polibků i krásy prudce chtivý,
pruh lesů šumavských i modro vln.
A táhne průvod figur mého žití,
zlých, dobrých – kývá na mne tajemně,
v jich zracích zášť i láska dál se třpytí
a chór ten němý splývá do země...