Jen území a svazek směsi lidí,
jenž vespolek si určil k žití stanovy,
to ve státě náš theoretik vidí,
by spárům zlovůle se přimkly okovy.
Vlasť též má zem, a přece není hmotou –
jest šumem lesů, vůní polí, zpěvem luk,
jest bičem msty nad škůdců zpupnou rotou,
jest soudem svědomí, úderem svorných ruk.
Jest modrým nebem, které lásku lije
od kolébky až k hrobu tiše do duší –
a když je dusno, z mračen hromy bije,
vzduch pročistí, na vrata shnilá zabuší,
a jako divý proud se žene do kraje,
kde dřív jen Idyla své hrála šalmaje...