Ó za těch dob já zírám z okna nejraději,
kdy června dny se modrem zlaceným tu chvějí,
a polem vlnívá se klasů hebký háv,
kdy za jitra v luk lány plné rosy
se noří osmahlých žen lesklé kosy
a do kopek se řadí žatva mrtvých trav!
Zde klidno tak... Ten údol, to je tichá tůně,
jen plna paprskův a zpěvu, květu, vůně,
a samota, to mojí duše snivá druž...
zde nikdo z města neruší mne listem;
ti, jež jsem rád měl v žáru lásky čistém,
jak z očí tak i z mysli pustili mne juž...
Zřím v dál... Kol klid, mír, nic mou duši nezakalí!
A v moři zeleném naproti hřbitov malý
své zídky bílým pruhem kyne na pozdrav,
a do řad rozsázeny, bez ozdoby,
se zdají kopkami ty prosté hroby,
kde složena je z louky žití žatva trav!