Jak herec mladý v bídném zákulisí se chvěje bázlivě, než vyjde na scenu, slasť v duši jeho s úzkostí se mísí a s touhou dosíci jen potlesk v odměnu,
tak hrdina můj, mládec v plném květu, jenž pil juž víno z poesie poháru, – leč v ústraní a neznám dosud světu – se trémou chvěl svou oblékaje čamaru;
pak oděl zimník venkovského střihu, kloboučkem přikryl vlasy bujně vlnivé a jako zloděj ve chvatu a mihu se ztratil v moře ulic šeré, šumivé...
Mráz ostrý byl, však on měl teplo v duši, jež hřálo jej jak slunce jasné na jaře, – což na tom, že mu mrzly trochu uši – náměstím Václavským hoch kráčel bujaře.
Zjev nádherný, jenž zaplál jeho zraku! Tam v pozadí, pod temnem šerých mraků, čněl hrdě jak tvrz obrů palác kamenný pln záře jako při mši osvětlený chrám,
jak hrad, v němž sídlo má bůh slunce plamenný, jenž blesky vysílá vstříc nočním temnotám... Tím žárem tknut náš hoch se probral z dum, na chvíli stanul, šeptnuv: „Museum!“...
A k budově, z níž plála okna leskem i zář se lila modrojasně zbarvená, k níž kočárů řad hrčel rychlým třeskem, až chvěla se kol dlažba tvrdá, kamenná,
náš mladý rek, pln nepokoje, snění, blíž chvátal v nedočkavém rozechvění – – – – Ach, není vědom si v tom lidstva tlumu, ve směsi pánů, dam, toilet šumu,
jak dostal se v síň skvostnou Pantheonu... jen slyšel srdce tluk jak úder zvonu a cítil tíseň svou, on snílek ubohý, jak hoch, jenž na kathedru vyšel směle,
však rázem zapomněv verš svojí úlohy v dav diváků zří němě, otupěle... Jak Jiřík z báje oslněn byl skorem dam vzácných zjevem, zlatem uniforem;
on sotva vyšed z maloměsťských obzorů, zřel udiveně v nádhernou síň z mramoru, koberce bál se dotknout stopou těžkých bot, cos hlavou táhlo mu jak příval bouřných vod...
(Ó, nedivte se! Znal jen rodné lesy, pár vsí a městečko v zákoutí kdesi; znal jenom toulky mořem luk a polí v tom kraji, kde si odbyl střední školy;
do Prahy matičky teď přišel z vesnice a dlí tu v studiích dva teprv měsíce...) Až za chvíli, kdy vžil se ve svět nový, dál v síň tu vkročil, nadšenými hledy
jen stíhal kněze Umění a Vědy, jež hostil v sobě chrám ten mramorový; vždy kmitla se mu okem jasu zář, když ten či onen muž podobou rysů
mu připomenul povědomou tvář, již z portrétů znal z našich časopisů! Zrak milencův hned najde bytosť milou, ji objeví ve shluku lidí, v skrytu,
jen ozve-li se touha celou silou a zraku svítí na cestu zář citu: leč hoch náš nehledal líc drahé děvy, on zrakem přelétal jen mužů zjevy,
tvář každou prozkoumal i zrakem chvátal dál i pátral bedlivě, až prohléd celý sál, pak počal poznovu... jak poutník, na oltář jenž božstva zřít chce s duší roztouženou,
tak náš hoch popatřit chtěl v jednu drahou tvář, chtěl uzřít hlavu jednu posvěcenou, chtěl uzřít pěvce tvář, již vídal v každém snu, zřít poetu, jenž na Parnase světa
kdys usedne po boku Huga, Götha, a jehož portret měl se snítkou vavřínu... Ó, tichá radosti! Ó, zaplesání! Teď shlédl tvář tu, v tichém přemítání
jak k hrudi pěvcově se mírně klonila, jak by se nová duma v ní zas rodila... V tu tvář hoch zíral... Ve snů vzdušných vděku táh’ před ním průvod postav s vidin velebou,
zřel lidstva epopejí všechněch věků, i tušil mythů kouzlo vláti nad sebou, pronikal duchem k všehomíra původu, zřel v dílně chaosu pramáti Přírodu,
zřel krále barbary kupící poklady, zřel slunné kraje ollympické Hellady, zřel zjevy naší slavné historie, tluk cítil srdce, jež v žár lásky bije,
před zrakem duše blýskla těla svůdných žen a hoch v tvář pěvce zíral spit a okouzlen... I vzpomínal hoch skvělé řady bájných děl a jat byl úctou svatou, až se tiše chvěl,
cos’ duší vlálo mu, to bylo vznešeno, jak před bohem by skloniti měl koleno! Náš hoch, ten nebyl z těch, kdož záští slinu na mistry metají v své impotenci,
z těch postav chorých slavomamem spleenu, již dříve sáhaji po laurů věnci, dřív s pošklebem zří v nebetýčné chrámy – než zbudují si chatrč malou sami!
Tak patřil na muže, jenž do azuru vzlet výš a vesmír zvolil sobě sídlem, jenž povznášel se nad mlh všední chmuru a hvězd se dotýkal svým pevným křídlem
a při tom miloval tu rodnou svoji zem, byť leckdo odtud poranil ho kamenem. Hoch vínem snění spíjel duši svoji a cítil, že se duše jeho pojí
s tou duší genia ve svazek jediný, že on jest chodcem jdoucím v stejné končiny, že silou nadšení a v brzkém čase jak on též pevně stane na Parnase;
tluk srdce cítil jako úder zvonu, zřel sama sebe v tomto Pantheonu, zřel slávy vlastní pochod triumfálný, zřel kolem sebe zástup lidstva valný...
hle, řeční proslov vzletný, duchem ohnivý, a slyší v posléz potlesk davů bouřlivý!... A když hoch přišel do mansardy chudé, ach, Musa nebes líbala ho dlouze;
nazítří hoch měl zraky bděním rudé po noci prožité v snů čistých touze.
Cookies on Poetry Cove