V tom huku vozů, camelotů křiku
já pařížského vzduchu zlaté víno pil
a za večerů hvězdných na chodníku
jak exulant jsem o vlasti pak snil.
Před stolkem drobným velká Paříž vřela,
nad šálkem kávy zřel jsem její shon a rej,
jak vulkán žití šlehala i hřměla,
v noc mizela jak lidstva epopej...
Mně zdálo se, že nevrátím se více
v tu zem, kde k boji zní jen pokřik tribunů,
již barví frásemi své hrubé líce
a o slavnostech tlukou do bubnů,
že něžné básníky juž neuvidím,
z jichž lýry nikdy nehřmí hněvu ryzí cit,
po bouřných dnech že trpké plody sklidím,
mít nebudu kam hlavu položit...
Na cizím hřbitově tak nerušeně,
jak Jindřich Heine, spáti budu v exilu
a Paříž Siréna mne uspí denně,
bych neslyšel vzdech Vlasti v mohylu...