Když zář tkví po rybníku nepohnutém,
jak víla, v člunku, s chvějným v ručce prutem,
vždy toužně těšívá se na tu hru,
až rybku polapí v svém žertu krutém
a nazpět v tůň ji hodí z rozmaru.
Jsouc dětsky nestálá i skotačivá,
za chvíli znavena se tiše dívá
v lesk vody, jenž je šerem dubů mdlý,
jak obraz její krásy v hloubku splývá
a v šatě plaveckém se zrcadlí...
Zda tuší, že dnů kdysi vzejde řada,
kdy při milostných pletkách kouzel vnada
všem srdcím bude léčkou v její hru?
Až zraní je, pak za chvíli zas ráda
v tůň zoufalství je vrhne z rozmaru.