Na bedrách plebejů, hle, trůny Césarů!...
Kol chasa tučných bohatcův se opijí
při vonných hostinách a slasti orgií,
v zdar vlasti připíjí
ze zlatých pohárů;
Řím žije Venuši a Bacchu
a z lůzy málo strachu.
V šum skvělých slavností a v cirku bouřný jek
zalehnou tiše moudré řeči Senátu
o řádě volebním, o blahu ve státu, –
leč tyran v brokátu
má radši popěvek,
a raděj líhá, spit a líný,
v objetí Messaliny.
Tak časem vytáhne voj v kraje pokojné,
– pro slávu vojevůdců chtivých v novou seč,
by v míru nezrezavěl starý, pádný meč,
a pro římskou též řeč – ...
Legie výbojné
pak zmrví barbarů těch země,
kultury vsadí sémě...
Ať žije zápasník a cirkus, tance vír!
Řím v peněz přepychu a v bujném nadšení
po vzoru Hellénů plá láskou k Umění,
čte verše v rozchvění...
klet buď, kdo ruší mír,
kdo bouří k občanské snad řeži,
s otroků bídnou spřeží!...
Ó, Říme, obdiv můj! ó, božské století!
Jak byla šťastna patricijská tvoje říš,
jak klidně pozvedal tvůj boháč plnou číš,
dnes tak, ach, není již!...
A šťastní poeti,
tam o vavřínů slávu planou
se rvali – s kurtisánou...