Ve chvílích samoty a zadumání,
kdy duše nadarmo se bolu brání,
kdy bývám šeré tesknoty jen smutný rob,
kdy v srdce vzpomínky jak můry tlukou, –
tu matky skříň otevru chabou rukou,
jak odkrýval bych drahé relikvie hrob!
Vše jako dřív: na skříně tvrdé stěny
jsou šaty staromodní rozvěšeny,
z nich vane vábně lehká vůně pižmová,
vše v ladné směsi tak je urovnáno,
vše na ni čeká – jak by odestláno
jí nebylo ve vlhké hlíně hřbitova!
Tu visí vzácné svatební ty šaty,
před padesáti lety prvně vzaty,
a jiných směs se zdobou květů hedvábných,
tam v koutku modlicí je knížka malá,
nad níž ve chrámě k Bohu vzdechy slala,
by štěstí vedlo mne, bych zdar měl za dnů svých!...
Tak čistě složeno vše v oné skříni,
jak čekalo by starou hospodyni,
jež kroky tichými snad brzo vejde sem:
teď drobty sytí drůbeže dav čilý
neb v sadu květinovém mešká chvíli,...
však přijde vítajíc mne vlídným úsměvem...