Den února byl mrazně slunný –
však tušil jsem už jaro v daleku,
jak ladí tam své loutny struny,
by naděj bílá zkvetla v člověku.
Nad Prahou stál jsem v zadumání –
tu zaševelil s výše lehký šum,
já hlavu vznes a v modré pláni
jsem spatřil plouti nebem racků tlum.
Tož z Hellady, z té bohů země,
od moře břehů, z krajův azuru,
ti ptáci stříbřití jdou ke mně
a zásvit modra nesou ve chmuru?
Tu v trojhranném se šinou šiku
a družně tak se žene letců roj –
tak v mladosti, v útočném vzkřiku
my létli v život, vpřed a na výboj!
Blíž v hejno když jsem vetknul zraky,
já racka naposled shléd pohnutě...
ten klesal... ale k cíli taky
v let vzdorně nes zraněné perutě!