To nebylo nejblažší okamžení,
kdy přijel jsem k vám s bílou kyticí,
tvé oči slzely tak v rozechvění,
byt hemžil se jen hostů směsicí.
To nebyla ta nejšťastnější chvíle,
kdy kněz nám žehnal bručným hlasem svým,
a připomínal žití svaté cíle, –
nás chrám jen mrazil dechem ledovým.
To nebyl pocit blaha tichý, vřelý,
kdy usedli jsme k vonné hostině,
tam zraky zvědavě tak na nás zřely,
pod vtipy rděla jsi se nevinně.
Slasť cítil jsem, kdy prch’ jsem z lidstva hluku,
prch’ toastům a v temném kočáře,
na cestě domů, tisk’ tvou drobnou ruku
a nedočkavě líbal na tváře...