PROTEST.

V tom sále podlouhlém, kde jindy zvučí při tanci vlnivém pláč měkkých valčíků, jak dneska hrozivě to vře i hučí při bouřné radě stávkujících dělníků!

Ó, ještě předvčírem zde chvěl zvuk noty, tu v teple opojeném jen vířil ladný ples, blíž krásek šveholných zřel’s pierroty a šašky, domina i maškar bujnou směs.

Kam prchly tanečnice od divadla? kam rozplynul se šampaňského vína šum?... ta žárná vůně tance rázem schladla, – v síň dusnou vrazil temných postav hrozný tlum.

Před krátkem sladká vyznání tu chvěla, zde kroužili kol krásek páni galantní, na odiv stavěly zde ženy těla i umlouvaly schůzky tajné, pikantní. –

Leč dnes tu vtěsnán zástup zachmuřený, na stoly buší ruce plné mozolů, a kde dřív hrál zrak láskou roztoužený, tam oči všech teď hoří v hněvném plápolu.

A kde dřív tulily se párky k sobě i hlavy skláněly se v řeči důvěrné, dnes rokuje se o pracovní době, o bídných ložnicích a o mzdě mizerné,

dnes rokují tu vězni souterrainů, již přišli ze svých přeplněných předměstí, a všichni touží za mozolů cenu, za cenu životů svých dojít ke štěstí.

Jak všichni naslouchají v hněvu, žalu, svým řevem povzbuzují smělé řečníky, již líčí hltnou žravosť kapitálu, všech nouzi, bídu, necitelnosť fabriky!

A každý z druhů těch se pevným cítí, když popatří na svojich bratrů valnou hráz, plam silný, vzdorovný se v duších nítí, z nich každý dumá: „Hradbou jsme – kdo zdolá nás?“...

Leč když se rozejdou do ulic města ti ubožáci bídným pivem zmožení, tu počnou přemýšlet, zda ona cesta jde k cíli přec, jejž zřeli v ohni nadšení,

a v reji tříd a v shluku domů, věží z nich každý cítí, že je trpaslíkem jen, jenž v stroji světovém svou drahou běží, a marný v duši chová o volnosti sen,

a když pak přijdou do svých stuchlých bytů, kde jako v celách sotva že se mohou hnout, na tvářích žen svých uzří slzy v třpytu, – tu nazejtří jdou znova v otroctví svých pout.