Až přijde onen den – nelkejte pro mě
u mého lože srdcelomně.
To přijde brzo snad – pár přejde roků,
vám v skoku a mně v líném toku,
vám růže vypučí – a mně jen v stínu
kdes vzejde smutný kalich blínu...
Však nežli přiklopí mé rakve střechu,
tož přijďte, prosím, v milém spěchu,
s tím dětským úsměvem a udýchána,
tak jak vás vídám někdy z rána,
kdy oči procitly vám pomněnkové,
jimž zvědavým vše zdá se nové,
a tu se podivte mé dlaně ledu,
(poprvé vašem při pohledu!)
že trochu nudný jsem a monotonní –
a vaše líc se ke mně skloní,
váš úsměv jako motýl v tichém šumu
mně tiše vletí v rakve dumu.