Juž zoufanlivý marným trudem práce
na roli, v níž den ke dni brázdu vrývá,
muž mnohý stane, zrakem v dál se dívá
a šeptne: Snad – snad příští generace...
Tak v dívce našich dnů, v dnů příštích matce,
snů naděje se ku vtělení skrývá;
lví plémě za matku jen lvici mívá,
lvím rodem buď ta příští generace!
Můj lide zjařmený, ó zjasni líce,
vždyť jaré juny tobě zrodí lvice –
jež prozatím teď sedí u klavíru,
neb nákyp piškotový robí sladce
neb pátrají v mód proměnlivém víru
dvornosti loutek učíce se hladce...