Při slunce západu – jak větry vanou –
na chmurném obzoru co šlehne plápolů!
Za mraků oponou, tak rozervanou,
ráj vidíš přeludů se světlou branou
a řeky růžové střed zlatých údolů...
A motýl duše tvé, již unavený,
v svém koutě šeravém teď probuzený
tím mořem svítícím kvetoucích oblaků,
zas křídly naráží na těsné stěny
jak atom oživlý kosmických zázraků.