Při družném hovoru, při bujném kvasu,
při žen všech objetí a lásky polibcích,
při slasti, kdy jsem chápal věčnou krásu,
při klidu, jejž jsem, přírodo, pil z prsů tvých,
vždy přišly jste, jak šedá, náhlá mračna
i v pohár duše nalily jste hořký jed,
vždy přišly jste, jak supů stáda lačná
v mé srdce vtínajíce sterých spárů sled;
za jara dnů jste létly bouře spěchem,
jež poháněl v taj duše divných větrů vír, –
leč v ráz jak čaroděje libým dechem
zas nitrem rozklenul se modrý jas a mír.
Leč teď v svém létě zřím, jak přicházívá
roj předtuch tiše jako černí motýli: –
Sbor klidných poslů, že se v duši stmívá,
i nekonečná noc že vzejde za chvíli!