Za chladu jitřního jel na svém mezku,
jenž stoupal rozvážně na kluzkou stezku,
pod srázy ledovců, do strmin hor,
ten démon Francie, jenž v cárech vojíny
moh’ zavést kouzelně i v pekel hlubiny
a v pouště sálavé, kde zmírá tvor...
Nad stržemi si vleklo mužstvo děla,
nad propastmi se oři noha chvěla –
on zřel to vše bez hrůzy v pohledu,
bludička Slávy v oku jeho plála
a k dílu šílenému hudba hrála,
Alp echo houkalo: Jen ku předu!
Ve skalin tvrzi orel procit chvatně
a ze snů dumavých tak majestátně
své rozpjal perutě ve smělý let,
jak přízrak zašuměl kol hlavy konsula,
jež touhou tajemnou se prudce pohnula...
Kol lavin, výmolů, jen v před, jen v před!
Co na tom, roklina že jícen šklebí?
A byť i dopad s roztříštěnou lebí
do lůna skal a zmizel v dolině,
on půjde v před – vždyť před ním v dálku letí
ta Niké antická s vavřínu snětí,
Zevova družka, svůdná bohyně.
Tak stoupal v Alpy; měl svůj svrchník šedý –
jej historie zná – a horal snědý
ho vedl v divokou tu krajinu,
hoch sdílný, citlivý, jenž cestou prostince
pánovi líčil život v alpské dědince,
kde vyvolil si švarnou dívčinu.
Ten horal nevěděl, ach, koho vede!
Jej dojaly tak pána líce bledé,
v své mínil prostotě, jen lásky tíž
že pán má v srdci. Touha zrak mu nití
i povzdechne: Mně stačilo by v žití
mít žínku svou a pole píď a chýž!