Mha šerá, podzimní nad městem leží,
jak závoj vine se kol četných věží,
jež, němé výkřiky, se k nebi pnou; –
a já dob vzpomínám, jež přešly dávno,
kdy jméno Čechů bylo všude slavno,
kdy pyšnili se svojí korunou.
A ptám se vlastní duše, zda jsme my to,
jichž jméno čestně v desku dějin vryto,
zda jest to lůno chrabrých někdy sil,
zda ještě Čechy jsme, smeť trpasličí?
Leč nezřít věží, jež se k nebi týčí,
že stará Praha to, bych nevěřil!