U stolu jedno z křesel prázdné zbývá,
z nás nikdo neždá si tam usednout,
kdy večer z lesů černých v jizbu splývá,
a hudba upomínek zadumčivá
do duše rozlévá svých tónů proud.
V tom křesle dobrá matka sedávala,
jíž srdce jemné v hlíně vlhké tlí...
Ó družné večery! – Nás radosť zvala
k svým hodům bujarým, krev v líci hrála,
plál v srdci humor růžně rozkvetlý...
Můj Bože! cos jak stín v to křeslo splývá,
– z nás každý v duši hloub se pohříží, –
neb z křesla lysou hlavou na nás kývá
Smrť velká, bledá, tichá, zádumčivá,
jež kruh náš prořidlý si prohlíží.