Ruch kočárů, dav chodců pestře svěží
se chvěje vesele tak po nábřeží,
když vzejdou první vlažné jara dny!
Blíž okna sedě, do snů duši chýle
vír žití městského za slunné chvíle
rád vídám z dusna hlučné kavárny.
Mne vábí dlouho – zříti dumným okem,
jak kalná Vltava níž valným tokem
vln uvolněných žene širý proud,
ob čas na táhlém, pěnícím se lánu
jak plují vory lesních velikánů,
řad mrtvých kmenů spjatých v řetěz pout.
A snívám v kouři, v klevet, vtipů směsi,
že nad hlavou mi hučí šumné lesy,
jichž kolébavku z dětských let mám rád...
Klid, vůně... V duši píseň předu sterou...
Tu v ráz tes ostrý zazní, pod sekerou
peň zaúpí – zaduní v temný pád...
Tak náhle toužím z města do Šumavy,
do lesů, jež kdys vrátily mně zdraví,
bez lásky, přátel trávě chmurné dny;
na křídlech snů v dál letím chorou duší,
jež pozdrav matky přírody, ach, tuší
za oknem čpavě dusné kavárny.