Když byla’s živa, matičko má,
já málokdy se tobě svěřil,
já zhrdal často krbem doma,
v dálavě s osudem se měřil.
Když přilétaly strastí roje
a vítr nepřízně mne honil,
já málokdy na srdce tvoje
jsem pro útěchu tvář svou sklonil...
A teď, když, matko, zmizela jsi,
rád bych se svěřil se vším lkavě,
tvé posvátné bych líbal vlasy
a plakal – plakal usedavě.