Bělostná, kamenná pohádko Severu,
ty luzná Moskvo, dcero Orientu,
halící vnady své v kožešin nádheru,
jež plné máš truhlice brokátu, hedvábu, kmentu,
jak jsi se zachvěla v panenském strachu
a v úzkosti, jsouc opuštěna ve svém stesku,
když tlupy Francouzů, Němců a Vlachů
šat rvaly tobě s těla!
Jak jsi se chvěla,
když uzřela jsi spitou soldatesku!
Mrtvoly carů tvých třásly se ve hrobech
v podzemí tajném chrámu Michaela,
dunivý kroků hluk zabušil v jejich snech,
třesk ocele řinčivý. Vojenská čeládka klela...
Nad těmi starými, svatými hroby,
hle, pochodně jak čadí v děsném plápolu!
Lakota hledá tam pokladů zdoby...
Sbor carů procit v snění
a v hrůzy vyjevení
má za to, že zří hordy Mongolů.
Do Kremlu chmurného Bonapart hrdě vjel,
ten zbloudilý syn Velké Revoluce,
jenž s Bohem o vládu na světě v zápas šel
a na mžik přec obrovský vesmír v své udržel ruce...
V tu chvíli Hospodin sestoupil s nebe
do ulic moskevských a všude zhoubu dštil,
v hořící moře, ach, proměnil tebe,
ó, bílá Moskvo carů!
Z plamenů žáru
své hrozné Mene Tekel promluvil.
A Bonaparte soud svůj čet’ a porozuměl,
neb v knihách osudu on dobře čísti uměl.
Vzhléd’ k nebi s dumnou výčitkou. Pak prudce vstal
a k vyhození Kremlu stručný rozkaz dal.