O čem to sníš, zámečku starobylý,
nad říčkou v údolu, jejž vroubí lesů lem,
při pláči fontány za parných chvílí,
v tom parku zavlhlém?
Dech těžké dumy vůkol šerem vane,
pod přízí pavučin vše uvnitř dřímá v snech...
Ó, viz ty tváře předků zadumané
na temných portretech!
Těch hrdin řad, již skonávali v seči,
zří s obrazů teď v chodeb klidu hrobovém
jak řada obrů s báječnými meči
v brnění kovovém.
To ticho, klid!... A v šeru jedné síně,
jíž okna tajemně park stromy zastírá,
pán zámku, vyžilý a na mizině,
pár let juž umírá...