Ó pláčem velebným se chvěly zvony
a hlaholily táhle s věží všech
a lid se tísnil v okna, na balkony,
byl na dlažbě i ve vikýřích střech.
Ve světle denním plamem slabě žlutým
plyn luceren tak teskně v městě plál
nad davem zamlklým a nepohnutým,
jak moře rozstouplé jenž kolem stál.
Pohřební zpěvy zněly v tklivém žalu
jak nářek lesů podvečerní mhlou
a spolky, kněži v drahém pluvialu
šli vážným krokem tiše před truhlou...
Leč jak se v město prvé stíny schvěly,
touž ulicí vřel divé hudby jek,
to z pohřbu vesele se navraceli
a luza výskala si popěvek!
Blíž hrobu slavného pak v ticho dumné,
když rozprchly se lidstva přívaly,
splývaly modlitby jen stromů šumné,
vrb, thují, jež se větrem kývaly.