Byl banquet elegantně vypravený:
stůl samý křišťál, hudba vítězná,
pod růží guirlandami božské ženy –
to paní Fantasie pěkně zná.
Při číši vína jsme se zapomněli
nad ňader kamelií v korsetu,
nad hříčkou slůvek, flirty, nad pocely –
Čas mezitím co plynul v přeletu...
Je konec zdá se... již se připozdívá...
jeť ubrus sněžný plný rudých skvrn,
a v srdci nuda, na rtu hořkost zbývá,
květ guirland serván, po růži zbyl trn.
Jsou křesla prázdna... rozhlížím se kolem,
kde plála těla žen, zřím mezeru,
vyhasly zraky, nad prázdným teď stolem
se týčím sám v tu chvíli dessertu...
Do síně vchází kdos – jak smutku mého
by sestra byla to tak dumavá,
jak tichá láska k loži zmíravého,
zrak záře hvězd, vlas noci záplava.
Zhasíná lustry. Sedá k mému stolu.
Svým okem mystickým mou léčí hruď...
Číš svoji zvedám a jen v sladkém bolu
bez přípitku jí šeptám: „Zdráva buď!“