Za chmurných večerů, kdy větry kvílí,
mdlý po práci čtu žurnál den co den,
v němž na konec můj zrak se maně schýlí
nad tiskem drobným rozmanitých jmen.
Tu někdy zadumám se v náhlém žalu,
když poznám jméno z davu známých svých
ve zprávě z nemocnice, ze špitálu,
v tom nudném rejstříku všech umrlých.
A myslím na zdlouhavou noc a nudu,
kdy hodin kyv jen šerou jizbou zní, –
až sám já na posteli ležet budu
jsa sláb a v posledním už tažení.
Pak údy těla zažloutlé a stuhlé
obléknou v černý, plesový můj šat,
na dva dny vystaví je v lesklé truhle,
kdos ze přátel se přijde podívat.
Den třetí veselými ulicemi
dvé párů vraných koní s chocholy
mě v rakvi odveze ku hnití v zemi
na hřbitov za městem, tam u polí...
A dřív než velká noc v dum temnu snící
nad krajem spřede prvých stínů dech,
k svým krbům hosté klidně hovořící
odjedou v rachotících kočárech!