Ach, proč teď oba chýlíme své hlavy
jak zachváceni divným snem,
já a vy, diblík stále štěbetavý,
proč posloucháme mlčky, bez zábavy
kyv líných hodin, jenž jde pokojem?
(Před lety, když jsem v žízni rety svými,
jsa hošík, prvně zlíbal dívčí pleť,
den celý s illusemi kouzelnými
jsem bloudil lesy šumně dumavými,
byl snivě roztržitý – jako teď!)
Můj bože, nač vy asi vzpomínáte,
co žert vám zahání a rozmar mate,
jste zaujata divným snem?
A vážně, pověrčivě povídáte:
„To ticho! Anděl letěl pokojem...“