Poledne.

Zvuk tónů kovových kdy hučí táhle se štíhlých věží vážných kostelů, směs dětí, žen a mužů plní náhle síť ulic vřavou ruchu, ševelu

vždy v poledne... Jdou hoši v skotačivém povídání, jak roje hmyzu v letě na poli, a dívky v půvabném svém ostýchání

drobnými kroky rádi ze školy vždy v poledne. Jde dělník v režné bluze plné špíny na sousto laciné kams ve shonu

i boháč v šatě drahém, tlouštkou líný, ke krmi v nádherném svém salonu vždy v poledne. Pod klenbou kláštera, v síň refektáře,

jde vážně k hodu tučných mnichů řad, a dole před fortnou zřít zhublé tváře těch chudých s hrnky, kteří mají hlad, vždy v poledne...

A jako písně, které v bídy moru i v boji lidstva planý lkají vzdech, zpěv zvonů rozhoupaných zvučí v sboru nad hlukem chodců, mořem domů, střech

vždy v poledne!