Vždy vídám rád, kdy mlhy volně plynou
zašedlým mořem vážně nad krajinou
a pak jak opona se zvednou výš
a slunce na kraj zamlklý a holý,
na zvadlá luka, lány vlhkých polí
paprsků vlažných plnou lije číš.
Když pozdní záře zbledlým zlatem svítí,
tu schnoucí stromy divné kouzlo cítí,
jak báji novou starých blaha chvil,
a ve mdlém kmitu, který mírně hřeje,
se klidně poslední list dolů chvěje,
jenž na větvi kdes ještě z léta zbyl...
Též duší táhnou mlhy v tichém sboru
nad krajem pustým jako po dnech moru,
jich těžký příkrov kryje slunnou výš; –
leč marně čekám v předsmrtnou tu dobu
na slunce svit, než klesnu do tmy hrobu,
a na ohnivé lásky plnou číš!