Ač nevím, jak v to album zbloudila jsi,
přec večer často v dlaň jsem čelo skryl,
zřel nahou šíji, rety, oči, vlasy
a hrobku duše kouzlem tvojí krásy
ve chvílích tesknoty jsem naplnil.
V tvých ramen náruči vždy lačně chtěla
se utišit mé touhy vichřice,
v snech dál jsem kreslil vábné formy těla
té, – která z podobizny pohlížela
tak cudně, tiše jako světice.
Leč kdyby popřáno mně bylo zříti
té ženy život, jenž se pro mne kryl,
taj myšlének a vášní vlnobití,
buď soucit srdcem mým by počal chvíti
neb zahořklý jen hnus je naplnil!