Ó svaté ticho osamělých míst,
kdy vzduchem létne jenom zvadlý list
s prořídlé klenby starých kaštanů!
Já zamyšlen jdu cestou v žlutém písku,
sním o době, kdy vzlykot fontanů
se mísil s hravým smíchem vodotrysků.
Co dřív pod stínem jilmů, javorů
se rozpřádalo lásky, hovorů,
jichž Satyr kamenný byl svědek němý!
Vše slyšel: polibky i dívčí smích,
on skrýší psaníček byl růžových
a za milenci hleděl alejemi.
Teď za dnů chladných v síť babího léta
mu šedým vláknem vítr hlavu splétá
a ve schůzce jsou podzimek a zima,
jich sladká psaníčka jsou zrudlé listí,
v němž vítr u nohou mu nyní svistí...
On kloní hlavu omšenou a dřímá.