Po letech po známé stezce v háji
já pod javory v tichých dumách šel...
Krajina v dřímotné spala báji
při kolébavce neúnavných včel.
Napravo stráň je tu kamenitá,
kde s kůzletem zas kozu pase hoch,
nalevo Vltava plyne skrytá,
pruh polí, lučin, lány řepných ploch.
Ze školy bělostné u kostela
ven do svobody řve tu dětí dav –
na vršku hřbitůvek... zhubenělá
jak věchet babka kývá na pozdrav.
Tak se tu rozhlížím v kraji českém,
jenž ke žni zraje, jak by tajil dech...
je v něm tak dusno, ach, divným steskem
a celý obzor kol plá v plamenech.
Hlava se v dřímotě níže kloní,
usedáš mdlobou, uplývá ti sil,
píseň svou hučivou včely zvoní...
Kdos duši tvou zde tiše pokosil.